Перцовка

   V rámci Úvodu do ruské kultury nám Taras promítnul Svéráz národního lovu, uvařil pelmeně a naučil nás pít pjercovku. Film jsem samozřejmě viděl mockrát, ale pelmeně se zakysanou smetanou, křenem, ostrou hořčicí, nakládanými houbami a zelným salátem... to byla novinka. A chilli papričkou ochucená vodka se solenými okurkami? Kvalitní večírek.

 

   Nápoj, jehož jméno je odvozeno od pepře (перец), zde kajenského, jsem od té doby už několikrát připravoval a rád se podělím o dobrou radu. Recept se totiž zdá jednoduchý, ale přesto má svoje úskalí. Kvalitu obou surovin nemůžete ošidit, jinak to bude chutnat hnusně. Babica by dal Pražskou, Amundsena nebo Hanáckou, ale základem je kvalitní jemná vodka. Osvědčené jsou například Russkij Standart, Stoličnaja, Moskovskaja, Elit. Tarasův orientační návod zní: 40 % a nesmí se jmenovat po politikovi - pak je slušná šance, že vodka bude dobrá. Extrakční činidlo je tedy ta jednodušší část. Sehnat skutečně pálivou chilli papričku je trochu problém, pokud znáte nějaké stoprocentní řešení, sem s ním. Pálivost je totiž kruciální vlastnost - chceme, aby vodka byla hlavně pálivá a málo papriková. Toho lze docílit jen kratším louhováním silnějšího modelu.

Pracovní postup:

   Otevřeme vodku a upijeme. Přiměřeně. Papričku podélně nařízneme a vložíme do lahve. Pokud jste koupili láhev s umělohmotným bazmekem v hrdle, gratuluju. Louhování při pokojové teplotě by mělo poskytnout příjemně pálivý nápoj už po cca hodině, záleží na pálivosti vstupní suroviny. Pokud to nebude pálit po třech hodinách, nebude to pálit nikdy. Delší louhování uvolní paprikovou chuť a barvu, což pak dobře ani nechutná, ani nevypadá. Papričku je tedy nutné vyjmout, což je zábavné na cvičení zručnosti, ale není ostuda výsledný produkt prostě přelít. Podáváme chlazené, ideálně se solenou okurkou. Pokud jsem to správně pochopil, tak solené okurky jsou vpodstatě naše kvašené, bývají v chlazených boxech u zeleniny.

Soukromá armáda Amandy Palmer

   Jsem velkým hudebním fanouškem Amandy od dob Dresden Dolls, je skvělá hudebnice a její energie na  jevišti je naprosto jedinečná. A, aby to nebylo málo, ještě klofla Gaimana a alba dává ke stažení za "zaplať, kolik chceš". Může jí člověk nemilovat?

autor: Mykal Burns!, via Wikimedia Commons

   Její nejnovější husarský kousek už jsem jednou adoroval, uběhl měsíc a projekt na Kickstarteru doběhl. Jak to dopadlo? Jednoduše výborně. 24883 lidí poslalo 1 192 793 dolarů, včetně mých skromných pěti - které při průměru 48 dolarů na příspěvek vypadají velmi nedůstojně. Na nahrání a propagaci nového alba sháněla AFP (Amanda Fucking Palmer) s novým projektem Grand Theft Orchestra sto tisíc. Skromná částka  - vzhledem k tomu, že label by to udělal za půl milionu. Fanoušci dali 1,2 milionu, AFP jim totiž nabídla na oplátku neodolatelné laskominy: za dolar nové album ke stažení, za pět k tomu přidává pdfko s texty, fotkami a nahými fotkami (full frontal asi nebude), za pětadvacet CD s obřím bookletem, digitální album a písemné poděkování. Za padesát totéž, jen místo CD je zastaralým médiem vinyl. A tak dál, s rostoucím příspěvkem se objevuje kniha s reprodukcemi umělců, které Amandina hudba pudila k výtvarnému vyjádření. Nejdražší balíčky, které někdo koupil, byly: AFP house party (5000 $) a  obraz  vaší maličkosti od AFP a večeře (10000 $).

   Jak se Amandě podařilo postavit tak oddanou armádu fanoušků? Odpověď dává na Techdirtu.

"Celý den tweetuju. Sdílím svůj život. Svůj opravdový život. I ošklivé a těžké věci. Svůj blog sleduju zbožně. Čtu komentáře. Ptám se o rady. Odpovídám na otázky. Řeším problémy. Beru fanoušky za slovo, když mi na koncertě řeknou, že jim vinyl přišel zničený. Nesnažím se schovat za závojem slávy. Nechci být něco víc než člověk. Dělám chyby, hádám se a omlouvám se. Sdílím své bytí. Bezostyšně žádám o pomoc. Spím u fanoušků. Jím s nimi. Čtu knihy, které píšou. Chodím na jejich divadelní a taneční představení, ať už online nebo osobně. Přispívám na jejich sbírky. Občas mě svezou domů. Chtějí mi pomoci, protože za ta léta už mě znají natolik, že opravdu vědí, KDO JSEM. Nevidí mě jednou za čas jako fotku u reklamy na mé nové album, vidí mě jako opravdového trojrozměrného pohyblivého člověka. Žijícího a pracujícího."

   Takoví fanoušci takovým umělcům rádi zaplatí. Že bude Janda zase brečet, jak lidi stahujou a neplatí za to, co jim tlačí do hlav průmysl a rádia? Tak ať! Třeba nastává doba, kdy tahle demokratizace hudebního průmyslu bude motorem kvalitní hudby. Je to demokratizace, protože nám všem umožňuje přímo ukazovat, co se nám líbí.  Studia ať si klidně prodělávají na umělohmotných hvězdičkách, o kterých za tři čtyři roky nebude ani vidu ani slechu. Teď už rozhodneme my, co se nám líbí, ne kapitáni průmyslu. To, že stahujeme a vybíráme si, komu půjdeme na koncert, koupíme si placku nebo tričko, přerozděluje peníze určené na zábavu naprosto zásadním způsobem ve prospěch toho, co jsme si sami vybrali, na úkor toho, co nám vybraly labely.

Zpráva z tisku

   Obě delegace položily pak věnce na hrob hudebního průmyslu.

   Ale, ne. Dělám si legraci. OSA prosperuje jako nikdy dřív. Považte sami: 884 miliónů vybrala a 154 milionů vykázala jako náklady na provoz. A to se vyplatí. Do zahraničí putovalo 147 milionů a domácí scéna si přišla na pěkných 513 milionů. Protože se u nás přece nejvíc hraje Helča s Jandou.

   To je služba veřejnosti soukromou vyděračskou agenturou za peníze z harddisků, kopírek a paměťových médií. Gratulujeme.

Jak se připravit o peníze

   Není to tak dávno, co jsem zmiňoval film Iron Sky o nacistech z odvrácené strany Měsíce. Těšil jsem se jako malej Jarda, ale trápila mě jedna věc - zatímco v Evropě se film vesele promítá od dubna, u nás je "licensed". Neveřejně jsem před pár týdny vyslovil myšlenku, že to distributor posere a pak bude brečet, jak to u nás málo vydělalo. Dneska tuto myšlenku zveřejňuji, neboť se to kromobyčejně hodí, dnes totiž vyšel DVDRip. A co teď? Film chci vidět, ale v kině není. Až v kině bude, budu se muset do kina dopravit, vystát frontu na lístek, přežít reklamy (přestože už jsem platil), přežít otravné lidi okolo (debatní kroužky, hýkající teenagery a kostky tuku chroupající popcorn). Leda... ledažeby... Samozřejmě už to je na disku. Ta volba je jednoduchá.

   Film jsem si užil v pohodlí domova, režisér dostal 5 € na flattru, distributor ostrouhal. Není divu, česká premiéra bude 12. července...

   (Bohužel jsem nenašel způsob, jak na flattru přispět darem přímo filmu, tak doufám, že to rejža sype na společnou hromádku.)

Rathobraní

   Tak to vidíš, Rathe, přece jsme tě lízli... David Rath, sexsymbol středočeské sociální demokracie, pravděpodobný majitel firmy na cedule, které hyzdí celý kraj, archetyp přeběhlíka a profesionální model byl slavnostně obviněn. Vypadá to, že vzal úplatek. Připomeňme, že David je velkým fandou do utrácení erárních peněz.

Zatímco dopoledne vzkázal, že nebude nic vysvětlovat (aby se nezesměšnil), mluvčí Středočeského kraje zapomněla, že není mluvčí Davida Ratha a nebojácně se pustila do vládnoucí koalice. Mezitím vymýšlel David, jak z toho ven. Mezitím si policie přinesla do Rathovy vily počítačku peněz.

   Celý den čekáme na vyjádření prezidenta republiky. Něco jako "Odposlechy jsou strašně nešťastná věc, která ničí demokracii, odvětil prezident Václav Klaus na otázku iDNES.cz, jak vnímá megaaféru posledních dnů." David už to pořešil ve svém sloupku Neustále pod dohledem.

   David Rath se konečně rozhoupal jít cestou zesměšnění a prozradil, že v krabici neměly být peníze, ale lahvinka.

   Asi si poměřuje hladinu v lahvích

   Zatím nevíme, zda šlo o těžké červené, známého recidivistu. Hyeny hodují, lid se baví. Bohuš Sobotka trpí smíšenými pocity, zbavit se Ratha je terno, ale pokud víte, jak hluboko vede králičí nora, může se vám z toho orosit čelo.

Dovedete si představit, kdybych si já z krajských evropských fondů do své soukromé ordinace přihrál 5 milionů?

David Rath, 26. březen 2012

EDIT: Třicet mega pod podlahou? Asi si čůrnu :)

Sauerbraten - německá svíčková?

   Kuchyně v sousedních spolkových zemích je podobná té naší, drobné rozdíly nejsou nijak exoticky nebezpečné. Někdy vás může překvapit neznámá kombinace, ale nic mi nezpůsobilo takový šok jako sauerbraten, tedy kyselá pečeně. Poprvé jsem toto jídlo ochutnal v Norimberku, jakožto místní specialitu. Narozdíl od slavnější rýnské verze neobsahuje bavorská rozinky, což je v mém případě jednoznačné plus.

   Předem jsem věděl pouze to, že základem je maso a kořenová zelenina. A že to bude kyselé. První dojem byl fantastický, obří kus nejkřehčího hovězího masa, jaké jsem kdy jedl. Pak už to bylo horší, omáčka byla kyselá. Samozřejmě, ty idiote, je to kyselá pečeně! Problém byl, že jsem ji čekal i trochu sladkou. No nic. Červené zelí ze sklenice mě nenadchlo a dílo zkázy dokonala nechvalně známá duryňská obdoba bramborových knedlíků, sogenannte Klöße. Prostě mi to nesedlo, přestože jídlo bylo připraveno výborně. Nakonec mi pomohla moje lepší polovička, která českou svíčkovou do pusy nevezme, ale takhle ji to nadchlo.

   Celá věc se mi rozležela v hlavě a nedávno jsem se rozhoupal k tomu, že zkusím sauerbraten udělat tak, aby to chutnalo i mně. Prošel jsem nějaké recepty a dle mého odhadu jsem našel několik vhodných, které jsem různě zkombinoval. Recepty se nejvíce lišily v délce marinování a použitím vína a zeleniny během něj. Nakonec to nějak vyšlo.

Marináda:

0,5 l vody

0,25 l červeného vinného octa

dva bobkové listy

lžička celého pepře

tři hřebíčky

osm kousků jalovce (koření nejlépe zavázat do plátna, vadí při pasírování)

dvě lžíce cukru

sůl - málokdy recepty uváděly, dal jsem lžičku

   Vše se svaří a nechá vychladnout. Mezitím si připravíme maso, použil jsem hovězí váleček, asi 800 g. Sice se o tom v receptech nezmiňují, ale jsme doma a jsme zvyklí libové hovězí špikovat, takže jsem prošpikoval a vložil do mísy. Volte vhodnou velikost mísy, maso musí být zcela ponořené. Do mísy jsem dále přidal na kostičky nakrájenou mrkev, petržel a celer - přiměřeně (myslím dvě, dvě a půl bulvy), jak je ctěná libost. Jednu cibuli na půlkolečka a dva stroužky česneku na plátky. 

   Tohle všechno jsem zalil studenou marinádou, abych zjistil, že mám málo marinády. V této fázi začíná neplánovaná improvizace s asi půllitrem červeného vína. Naštěstí některé recepty ho uvádějí, tak to snad nějak dopadne. Celé se to dá do lednice, občas se maso otáčí a mělo by to tam zůstat 2 - 3 dny. Nebo taky 4 - 6. To si člověk musí vybrat. Nakonec se to rozhodlo samo a vydržel jsem pouze dva dny. Maso se vyjme, osuší, (přiměřeně nasolí) a opeče ze všech stran zprudka na sádle, klasika. Zeleninu přecedíme a marinádu si schováme na omáčku. Do pekáče hodíme maso, zeleninu a podlijeme trochou marinády.  Pečeme v zakrytém pekáči do měkka (v mém případě dvě hodiny při 180°C), průběžně přilíváme marinádu, ovšem s rozvahou, zelenina nemá plavat v bazénku. Po upečení maso vyjmeme, zeleninu propasírujeme, neb rozmixujeme, jak máte radši, a povaříme se zbytkem marinády. Omáčka by měla být dost hustá sama o sobě, můžeme přidat i jíšku. Poslední nejasnost je přidání smetany, v Norimberku jsme měli omáčku hustou a tmavou, bez smetany. Různé zdroje však uvádějí smetanu, případně zakysanou smetanu... Nakonec jsem dal asi decku sladké smetany pro zjemnění, dostatečně málo, abych nepřišel o pěknou tmavou barvu omáčky. Příloha byla jasná předem, dušené červené zelí a bramborové knedlíky. Dopadlo to dobře.